K hradu se dostaneme od Lípy tak, že odbočíme za Doksy v Oboře doprava. Projedeme Okny a v obci Ždár se dáme po červené značce znovu vpravo. V sezóně jsou však všude směrovky, takže si s trasou nemusíme dělat moc starostí. Parkuje se na louce asi půl kilometru od hradu. Vstupné je pro dospělého čtyřicet korun, pro děti polovic.

A teď to chce mít štěstí. Mít ho budeme, pokud nás bude provádět pan kastelán. Ještě na nádvoří, kde na nás vychrlí celou historii hradu a zámku, většinou nic zvláštního nepostřehneme. Možná ke konci, kdy se zmíní o pokusech Němců vyšlechtit zde čistě nordickou rasu či o posledních majitelích (Spolaňáci z Neratovic) hledajících v podloží pitnou vodu. „Koncert“ začne v kapli, která údajně byla postavena na místě, kudy se vstupovalo do pekel či něčeho peklu podobného. Ve staré omítce zde byly objeveny podivné malby znázorňující ženské stvoření s dvěma ocasy, jak střílí lukem na lidi, navíc drží luk jako levák. Ve třináctém století asi nebylo zvykem se při výzdobě kaple takto rozšoupnout. Podivné je i to, že hradby Housky byly vystavěny tak, jako by měly bránit útoku zevnitř, nikoliv zvenčí. Tato místa navštívil i Karel Hynek Mácha a měl se tu dozvědět, že v pekle bude lépe než v Praze roku 2006.

V dalších prostorách hradu si na chvíli odpočineme a dáme šanci oschnout čelu či jiným partiím těla při prohlídce loveckých trofejí pana Šimonka – restituenta, potomka Josefa Šimonka, který coby prezident Škodových závodů zakoupil Housku v roce 1924 od hraběnky Andrássyové. Podobné trofeje na žádném jiném hradě neuvidíme. Všichni odlovení daňci se pyšnili parohy ohodnocenými zlatou medailí. Jeden z nich měl dokonce historicky druhé nejsilnější paroží na světě. Majitelé zde umožňují vystavovat i umělcům – toto léto např. určitě zaujal Jan Živný, náš přední restaurátor vystavující své originály.

Pokud nám ale strašidelné historky přece jen chybějí, těšme se na závěr prohlídky a už dopředu popřemýšlejme, kde se v gotické části hradu vzaly keltské obrazce, u kterých se odbornící nemohou shodnout na stáří. Občas se ovšem někomu z návštěvníků udělá při prohlídce pořádně mdlo. A jiní se zase pěkně rozčilují nad nespolehlivostí fotoaparátů. Jen si zkuste pořídit rodinné foto! Rovnou můžete počítat s tím, že spolehlivý přístroj bude stávkovat. Většina výletníků, kteří se tu zvěčnili, nemá na fotce zřetelný obličej. Nebo snímek rovnou nevyjde. To podivné cizí síly, ať už z pekel, nebo z jiných dimenzí, prozrazují svou existenci…

Baťův kanál je vodní cesta dopravně významná využívaná 0. třídy.
Bez oprávnění je možno řídit malá plavidla do výkonu 20 kW, která jsou schopná pouze výtlačné plavby a max. rychlosti 20 km/h. To znamená, že osoba starší 18 let může řídit plavidlo bez zvláštního povolení či průkazu, v půjčovně ho obsluha pouze proškolí k manipulaci s lodí.
Plavba ve skluzu je zakázána. Na kanálových úsecích je povolena maximální rychlost 5km/hod.

Délka Baťova kanálu (od Otrokovic do Sudoměřic) je v současnosti přibližně 60 km. Některé úseky vedou řekou Moravou, jinde vede uměle vyhloubenými kanálovými úseky. Celkově je splavný od Kroměříže po Hodonín, je zde ale několik „překážek“:
-na severní straně chybí plavební komora na bělovském jezu u Otrokovic, tzn. úsek od tohoto jezu po Kroměříž je samostatný a není napojen na zbytek vodní cesty.
- na jižní části Baťova kanálu chybí plavební komora v Sudoměřicích, což znemožňuje plavbu od tabulového stavidla dál směrem do Hodonína, kde je samostatný splavný úsek. Stavba této plavební komory by měla být zahájena v roce 2008.

Rozdíl výšek na této vodní cestě (18,6m) vyrovnává 13 zdymadel (plavebních komor) o rozměrech 5,3 x 38 (50)m. Z toho je 11 plavebních komor plně automatizováno s možností ovládání prostřednictvím dálkového ovladače.

Plavební hladina je udržována 13 jezy. Splavování jezů je přísně zakázáno!

Hloubka Baťova kanálu je průměrně 1,5 metru. Doporučuje se, aby ponor lodi nepřesahoval 80 cm. Velikost lodi, která má plout po Baťově kanálu by se měla orientovat podle velikosti plavebních komor, loď by tedy neměla být širší než 5 metrů.

Šířka plavebního kanálu je průměrně 12 metrů.

Na vodní cestě je postaveno na 50 mostů, mnohé jsou unikátní technickou památkou. Na říčních úsecích podjezdná výška mostů kolísá podle aktuálních průtoků, výjimečně 2,1m, obvykle 2,4m. Nejčastější je podjezdná výška 3,3m, ale nejnižší most u Huštěnovic má jen 2,2m.

Na vodní cestě je 9 pevných sjezdů do vody s různými parametry. Sjezdy na řece nemusí být vždy upraveny (odstranění naneseného bahna). Doporučujeme využívat sjezdy v přístavech, které jsou udržovány a je zde možnost hlídání automobilu.

Baťův kanál je v současnosti využíván pouze jako turistická vodní cesta. Nákladní plavba zde nefunguje. Lidé zde tráví dovolenou, víkendové pobyty, nebo přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti naší přírody z paluby lodi. Tu si mohou vypůjčit v některé z 8 půjčoven lodí, které na této vodní cestě fungují. Velmi oblíbené jsou také pravidelné plavby na velkých výletních lodích či pobyt na hausbótu.

Provoz na Baťově kanálu začíná obvykle v dubnu (prakticky hned jak to počasí dovolí) a oficiální „Odemykání plavební sezóny“ bývá vždy 1. května. K „zimnímu spánku“ se vodní cesta ukládá „Zamykáním plavební sezóny“ vždy 28. října. Pokud je ale příznivé počasí, půjčovny lodí mnohdy fungují i po tomto termínu. Obě zmiňované akce bývají slavnostní a je na ně zvána široká veřejnost. Většinou je doprovází kulturní program, plavby na lodích a další příjemnosti.
Kromě těchto akcí probíhají v půjčovnách v průběhu celé sezóny různé zábavní večery, country a grilování, zkrátka vše co k létu patří!

Provoz na Baťově kanálu je omezen pouze plavebními komorami, které mají svůj provozní řád. Fungují v omezenou dobu.

Takže pokud chcete na chvilku zažít pocit kapitána a užít si pohodovou plavbu, další informace a plavební mapy najdete zde.

Dělostřelecká tvrz Hanička patřila do systému předválečného opevnění budovaného ve 30. tých letech minulého století proti tehdejšímu rozpínajícímu se Německu. Stavěna byla v letech 1936 – 38 pražskou firmou Ing. Bedřich Hlava Riegrovo nábřeží 14 Praha II. Výstavbu řídilo Ženijní skupinové velitelství X. se sídlem v Rokytnici v Orlických horách. Stavební práce byly hotovy za 22 měsíců a náklady na výstavbu dosáhly částky 28 milionů předválečných korun. Své dívčí jméno Hanička dostala podle nedaleké osady a postavena byla jižně od kóty 985 Anenský vrch asi 7 kilometrů od Rokytnice v O.h. Velitelem Haničky byl jmenován mjr. pěchoty Jaroslav Mikuláš Novák, bývalý legionář a účastník bitvy u Zborova. Plánovaná posádka byla vypočítána na 426 mužů a rota pěchoty určená k obraně okolního překážkového systému. Haničku měl obsazovat VII. prapor 19. hraničářského pluku, v mírových podmínkách umístěný v kasárnách v Rokytnici v O.h. Hanička na podzim roku 1938 nebyla zcela vybavena, řada jejího vnitřního zařízení ještě chyběla a proto většina posádky v září 1938 sídlila v mírových kasárnách a na pevnosti se střídaly pouze strážní jednotky. Pevnost Hanička se skládala ze šesti povrchových objektů, v podzemí mezi sebou propojenými téměř 1,5 kilometry chodeb a sálů. Mohutné sály mohly pojmout značné množství munice a dalších zásob, což mělo posádce umožnit boj i v případě obklíčení po dobu několika měsíců. Z hlavní výzbroje Haničce chyběly především tři 100 mm houfnice, které se měly namontovat do dělostřeleckého srubu pevnosti a chyběla i dělová otočná a výsuvná věž se dvěmi houfnicemi, která měla být nejúčinnější zbraní našeho předválečného opevnění. Tato věž by mohla střílet v rozsahu 360 stupňů do vzdálenosti téměř dvanácti kilometrů při kadenci 2 x 20 ran za minutu.
Po válce je Hanička v majetku Československé armády a udržuje ji rokytnická posádka a zároveň je zdrojem pitné vody pro Rokytnici. Ženijní vojsko pomýšlí v padesátých letech minulého století o rozšíření podzemí pro potřeby skladů a do podzemí se dostává pouze několik vojenských delegací, či výprav studentů vojenských vysokých škol. Pohromou pro Haničku je období let 1954 – 58, kdy do místních lesů zajíždí Národní podnik Kovošrot. Bez povolení vytrhává pancéřové zvony ze stropnic objektů, které pak odváží do hutí k dalšímu zpracování. Odstřel zvonů poškodil objekty mnohem víc, jak němci za šest let okupace a Hanička tak ztrácí pro armádu význam. Národní podnik Zelenina se pokouší vytvořit na Haničce sklady zeleniny, ovšem dostupnost v zimním období je složitá a tak se od tohoto ustupuje. V podzemí pevnosti je zkoušen i systém spojení pro Pražské metro. V letech 1967 – 68 je redukována vojenská posádka v Rokytnici, která Haničku udržovala. Po roce 1968 kasárna obsazuje sovětské okupační vojsko a vodní zdroj je brzy označen jako nedostatečný. Od roku 1968 tedy probíhají první snahy o zpřístupnění této památky pro veřejnost, což se podaří o rok později. Na Haničce se provází nejdříve za svitu baterek, později je část trasy osvětlena agregátem. Na podzim roku 1972 se zde natáčí scény do filmu režiséra Otakara Vávry – Dny zrady. Pro natáčení filmu byly zhotoveny i dvě makety dělostřeleckých houfnic, které mohli návštěvníci tehdy vidět v rámci prohlídky muzea.

Když byla Hanička na podzim roku 1975 zabrána tehdejším resortem Federálního ministerstva vnitra byly houfnice převezeny na sousední pevnost Dobrošov u Náchoda, kde je můžete vidět dodnes. První novodobé úpravy Haničky započaly v roce 1979 pod krycím názvem Kahan a měly tři etapy. Kahan – “ světlo mocných v temnotách doby“ měl být úkryt, který měl hrstce vyvolených umožnit přežití v období válek, či jiných lokálních konfliktů, úkryt pro boj s vnitřním i vnějším nepřítelem. Podzemí je postupně vybavováno novodobými technologiemi, povrchové objekty jsou upravovány a některé následně zaváženy. Zavezení objektů mělo zvýšit hermetické uzavření od okolního světa. Před vstupním objektem R-S 79A hned na počátku přestavby vzniká novodobá správní budova, která měla zvýšit pohodlí obsluhující posádce, rozšířit skladovací prostory na povrchu a zároveň zakrýt původní vchod do podzemí. Práce zde pokračují i po roce 1989 až do roku 1993, kdy se práce definitivně zastavily. Ačkoli přestavba spolykala stamiliony korun z kapes daňových pokladníků nikdy nebyla dokončena. Jen díky této skutečnosti se zde zachovala řada původních prvků předválečného opevnění, navazujících na podzemní plně technologicky vybavený úkryt dvacátého století. Na jaře roku 1995 byla Hanička označena Policií ČR označena za nepotřebnou a nevyužitelnou a byla předána Okresnímu úřadu v Rychnově nad Kněžnou. Ten ji pronajal městu Rokytnice v O.h jako provozovateli muzea a později přímo přešla Hanička do majetku města. Podzemí může návštěvníkovi ukázat moderní plně vybavený úkryt, povrchové objekty a část vstupní expozice nás pak vrací o řadu desítek let zpět do doby, kdy naši dědové a pradědové se zbraní v ruce očekávali v těchto pevnostech nepřítele. V roce 2006 byla Hanička vyhlášena kulturní památkou.

Pozoruhodnou lokalitu se změněnou gravitací nalezneme u horské osady Kačerov nedaleko Rychnova nad Kněžnou v Orlických horách. Na dvou úsecích silnice vedoucí do této horské obce i v jejím okolí platí trochu jiné fyzikální zákony. Nachází se tu záhadná anomálie. Auta zde sama jedou do kopce, plastové láhve naplněné vodou se začnou kutálet proti kopci a rovněž voda tu teče nahoru do kopce. Měřící přístroje zde stagnují nebo vykazují nepochopitelné hodnoty.
Na silnici vedoucí do osady Kačerov a procházející magnetickým kopcem existují dva zvláštní úseky s gravitační anomálií a každý má délku asi sto metrů. Z dosavadních výzkumů a výsledků jisté badatelské skupiny víme tyto údaje:
Jeden z badatelů sestrojil speciální měřicí přístroj, s jehož pomocí zaměřují úhel postavení Slunce v určitý čas. Tím zjišťují úhel stoupání magnetického kopce. Běžné měřící přístroje, jako je vodní či hadicová váha, na tomto místě nefungují, protože kapalina ve vodní váze nebo voda v hadici teče do kopce. Byl zde použit i velmi nákladný přístroj HlLTI PR 50 na zaměření stavebních míst pozemků, který měří sklon terénu, ale tento přístroj zde také nefungoval. Badatelé měřili úsek silnice se změnou gravitace i alternativními pomůckami – pomocí virgule a kyvadla. Když procházel proutkař s virgulí po silnici směrem z kopce dolů, virgule ukazovala, že jde proti nějaké silné tlakové vlně. Badatelé použili na výzkum i dozimetr, ale radiace zde nebyla naměřena. Dále objevili, že na silnici se nachází jakýsi zlom, rozhraní či nulový bod, kde změněná gravitace končí a nastávají normální fyzikální podmínky.

Horská osada Kačerov leží Z od obce Zdobnice a je připomínána již r. 1571. Je zde doložena i sklárna zápisem v solnické městské knize r. 1595 a 1596, ale není známo, kdy huť zanikla. V obci se nachází pozdně barokní kostel sv. Kateřiny z l. 1796-98 a u silnice v horní části osady stojí i kaplička Panny Marie z r. 1858. V této lokalitě se nachází také přírodní rezervace Rašeliniště Kačerov o rozloze téměř 5 ha. V osadě jsou dochovány roubené chalupy původní architektury Orlických hor.

Těchto lokalit je v ČR více, některé jsou ale pouze optickým klamem

Mapka